1. online besídka roku 2021 - Vy sice nemůžete k nám, ale my můžeme za Vámi, alespoň přes obrazovku. Vychutnejte si netradiční besídku v podání našich klavíristů za třídy pana učitele Stanislava Skočíka a interpertů dechového oddělení ze třídy pana učitele Radka Zapadla. Video ZDE

2. online besídka - housle, violoncello, zobcová flétna ZDE

3. online besídka - akordeon, cimbál, žesťové nástroje ZDE

4. online besídka - dechové nástroje  ZDE

5. online besídka - taneční oddělení  ZDE

6.online besídka - pěvecké oddělení ZDE

7. online besídka - bicí nástroje ZDE

8. online besídka - klavírní oddělení ZDE

9. online besídka - rodinné vystoupení Hladůvkovi a Výkrutovi ZDE

Všechna videa, která jsou zde přístupná, jsou určena pro propagaci školy a pro soukromé použití žáků a jejich zákonných zástupců. Tato videa nesmí být dále veřejně šířena.

Základní umělecká škola Pohořelice  rok 2020/2021

Rok 2020/2021 je zajisté jedním z nejzajímavějších roků v historii naší školy. Jako všechny organizace i ZUŠ Pohořelice se potýkala s Covidem-19. Měli jsme jen málo příležitostí k veřejným vystoupením, ačkoliv jsme vše pečlivě připravili, od dílen pro veřejnost, až po muzikál.

 Přestože jsme se potýkáme s mnohými překážkami, slavili jsme i úspěchy. Naši žáci se, díky projektovým dnům mohli setkat s uznávanými odborníky uměleckého světa. Paní ředitelce Zdeňce Šichové se podařilo vyjednat navýšení kapacity školy, což se dlouhá léta nedařilo. Zvyšování bude postupné, v tomto roce bylo povoleno přijmout 157 žáků do hudebního oboru a 123 dohromady do oborů tanečního a výtvarného. Také pedagogický sbor se rozrostl a to sice o paní učitelku Šárku Horákovou, která rozšířila výuku v ZUŠ o hru na příčnou flétnu. Zatímco žáci se vzdělávali distanční formou, Město Pohořelice přihlédlo k žádosti paní ředitelky a zainvestovalo do rekonstrukce podlahové krytiny v sále ZUŠ. Žáci tanečního oboru se tedy po skončení pandemie mohou těšit na výrazně lepší podmínky při výuce.

Projektové dny:
Pokračovali jsme v projektu Šablony II.
V rámci projektu podporovaného Evropskou unií a MŠMT jsme uspořádali celkem 6 projektových dnů.
Žáci tak měli možnost setkat se profesionálními umělci a uznávanými odborníky, kteří jim předávali své zkušenosti. V rámci výuky tak měli možnost setkat se například:
s několikanásobným držitelem ceny Anděl – Tomášem Kočkem,
s bubeníkem kapely Petr Bende & Band – Pavlem Břízou,
se světově uznávaným bubeníkem, který studoval, mimo jiné i na University Of North Texas - MgA. Martin Kleibl, MA, Ph.D.,
se spisovatelem Steampunkových románů Danielem Tučkou

15.12.2020 Projektový den s Martinem Kleiblem
1.10.2020 Projektový den s Andrejem Antonínem Holoubkem
29.9.2020 Projektový den s Tomášem Kočkem

Jedeme dál!

Pod tím to názvem jsme kdysi už jeden článek o naší ZUŠ uveřejnili! Nedávno se mně ta věta zase vybavila, ale naprosto v jiném kontextu!

Je velmi zvláštní vstoupit do ztichlé budovy ZUŠ, když je teď TA situace. (Ano, správně jste uhodli, že jde o úvahu v souvislosti s všudypřítomným koronavirem.) Žáci tu nejsou, jen tu a tam se z nějaké třídy ozývá hudba. Poněkud osamělá, ale je tu. V přízemí slyším hlas paní učitelky z tanečního oddělení, jen ten hluk a dívčí štěbetání, když jdou o přestávce do šatny, tu tak moc chybí. Zvláštní….  A zas ten pocit úplně hmatatelné prázdnoty.  I výtvarka je jinak. Všechno je v té podivné době jinak. Pořád přemýšlím, jak udělat výuku zajímavou, jak zařídit, aby byla stejně hodnotná jako v běžném režimu…. „Nemožné!“, říkám si, „i když se každý z nás ve všech oborech snaží!“

Ach, jo. Mohlo by to vypadat jako klišé nebo reklamní článek o tom, jak tu distanční výuku zvládáme. Ale já nechci, aby to takhle vyznělo! Nikdo z nás to nemá jednouché – děti, rodiče, učitelé. Dneska nevíme, co bude zítra. Předchozím generacím bylo hej – plánovali na pětiletku, na rok. A my? Nevíme. Nemůžeme s ničím počítat, ztrácíme jistotu, v hlavě se honí nejrůznější myšlenky, aby se stejně v závěru zúžily na tu nejpalčivější: „ Co bude zítra, co pozítří?“ I já se sama sebe ptám, co bude mou prioritou pro zítřejší den?  A snad každý si v tomto čase klademe otázku, co Vánoce? V této době by Pohořelický zpravodaj lákal na spoustu tradičních akcí, jako jsou adventní vystoupení, posezení      u cimbálu, zpívání koled s Českým rozhlasem a mnohé jiné. Všechno jsme to přijímali už tak nějak automaticky, aniž bychom si uvědomili my všichni, co to pro nás znamená. A letos to najednou bude chybět. Ano, PŘÍLEŽITOST SETKAT SE! (Mimo jiné, právě tato myšlenka provázela můj původní nápad  a později i realizaci prvních Slavností Pohořelic.) To, co nám loni přišlo jako samozřejmost, se letos stává velkou vzácností.

Dnes je 8. 11. 2020 a pravděpodobně žádná z akcí, které jsem zmínila, se konat nebude.  A tak nejen proto bych vás na jednu „bezpečnou akci“ pozvala ráda. Bude to poněkud netradiční výstava prací žáků výtvarného oboru. Práce vznikly během distanční výuky a po vzoru některých galerií budeme vystavovat v oknech ZUŠ. Přijďte se podívat kdykoli během prosince do naší improvizované galerie! Možná už bude větší zima, ale věříme, že vás pohled do oken ZUŠ příjemně zahřeje!

                                                                                                                      Za výtvarné oddělení ZUŠ Hana Celnarová

Podivná - doba covidová

„Podivná doba!“ Tak charakterizoval období, kterým právě procházíme, můj strejda, který prožil svoje studentská léta v období protektorátu.

Popisoval dobu svých studií ve 40. letech, kdy byly pro nedostatek paliva vyhlášeny uhelné prázdniny asi na 14 dní. Než však těchto 14 dní uplynulo, školu zabralo německé vojsko jako ubytovnu, a tak šli studenti do školy až na jaře a prázdniny si prodloužili na téměř celý rok.

Dnes díky IT technologiím máme možnosti překlenout podobně nečekanou situaci  vcelku  účinně. Výuka přes internet sice nemůže na 100% nahradit výuku prezenční, může ji však při troše vynalézavosti velmi dobře dočasně zastoupit.

Ve výuce hudby je většinou největší potíží kvalitní přenos zvuku, což je v našem oboru asi nejpodstatnější faktor, protože podstatou hudby je tón. Učitelé i žáci se tak musí přizpůsobit nepříliš kvalitnímu přenosu přes PC nebo přes telefon. Velkou potíží je zpoždění vizuálního a zvukového přenosu. Pokud žák zahraje tón, a obraz má sekundové zpoždění, je takový způsob výuky téměř vyloučený. (Ve výuce bicích nástrojů, kde jde o maximální rytmickou přesnost, je to fatální problém.) Naši učitelé jsou však vynalézaví, a tak si dokážou poradit i s takovou technickou komplikací. Například tak, že obraz přenášejí přes Google meet nebo Skype a k tomu současně pouštějí zvuk nezávislou cestou přes telefon.

Navzdory všem těmto technickým obtížím i celé politicko – ekonomické situaci, která na nás všechny doléhá, však neztrácíme optimismus a naději na brzký návrat do normálního způsobu výuky v prostorách ZUŠ.

Navíc nám, jak jsem slyšel, svítá naděje na raketové řešení stávající situace - totiž:

„Pokud vědci rychle nevyvinou účinnou protilátku proti covid-19, tak rodiče, kteří se musí doma s dětmi učit a po celý den jim vymýšlet program, ji vyvinou stoprocentně, a to velmi rychle!“

                                                                                                                                Rostislav Komosný

„Já chci zpátky do školy!“ To je věta, kterou začíná téměř každá hodina distanční výuky. Někdy z úst učitele, jindy z úst žáka. Považuji to za jednu z pozitivních věcí, které zrodila dnešní doba.
Mnoho z nás vnímá dnešní způsob života jako omezující (na toto téma by mohl můj pubertální syn napsat disertační práci) a mě osobně drží nad vodou práce mých žáků – jejich nahrávky, zprávy, vzkazy, telefonáty. Vždycky jsem si uvědomovala, jak velké štěstí mám, že dělám zrovna tuhle práci. Že mám, při způsobu výuky v ZUŠ, možnost si se svými žáky vybudovat velmi osobní vztah, který i to naše společné snažení posouvá dál. A dnes se mi veškerá snaha vrací v podobě ohromné vzájemné podpory. Díky tomu, že své žáky vnímám nejen jako objekty vzdělávání, ale jako součást své bližší rodiny, je mně dovoleno pomáhat jim i v jejich osobním životě, nejen v té pracovní rovině. A stejně tak se k tomu staví oni i jejich rodiče. Vzájemně si sdělujeme, jaké obtíže překonáváme při výuce dětí (cizích i těch vlastních), jaké jsme našli „zlepšováky“, co nám nezabralo, které z našich ratolestí (opět vnímáno z řad vlastních i žáků) ví všechno nejlépe a odmítá rady, a které si naopak o radu neumí říct….
Moje děti by vám například jistě rády sdělily, jak STRAŠNÉ je mít matku učitelku. Jsou hodiny, kdy jim stojí neustále za z… zády a nenechá je vydechnout, dokud nemají veškeré distanční úkoly do nejmenších podrobností zpracovány. A pak jsou hodiny, kdy na ně prostě nemá vůbec čas, protože se zabrala do přípravy vlastní výuky. A přesto najdeme další velké pozitivum: Já i moje děti si více vidíme do karet. Tiše sledujeme, kolik práce vlastně dá tomu druhému plnit své povinnosti, a pak se do toho mnohdy vložíme se svou troškou do mlýna. A zase jsme u vzájemnosti, pomoci, možnosti vcítit se.

Neříkám, že mi současný stav vyhovuje, jen říkám, že přináší i světlé stránky do našich životů. Moc se těším, až se vrátím ke svým žákům osobně, a zároveň doufám, že to, co jsme vybudovali navíc, v době „společného virtuálního času“, nezmizí z žádné stránky našich životů.

                                                                                                                                             Zdeňka Šichová        

Čekání

Jsou nejrůznější čekání a nejrůznější pocity, jež je provázejí. Kdo by to neznal? Aniž si to uvědomujeme, každý den, každou chvíli na něco čekáme. Jsou čekání příjemná a nepříjemná, radostná i smutná, slavnostní i obyčejná, rozechvělá i poklidná, strachuplná i úlevná, a kdovíjaká ještě. Ale všem je společný čas, ve kterém plynou, a naše touha zkrátit jej na minimum a co nejrychleji se tak přiblížit k cíli.

Před pár dny volala paní ředitelka: „Napiš, prosím tě, článek do zpravodaje. Mělo by tam být něco o tom, jak jako škola zvládáme covidovou dobu.“ Bezradně odkládám telefon a nahlas rebeluji: „Hm, to mě asi bude muset osvítit sám Duch svatý. Vždyť když se dnes jen vysloví termín „distanční výuka“, už se všichni zainteresovaní chvějí nelibostí. Zatímco znavení propadají tiché rezignaci, slabé nátury si rvou vlasy a i ti otrlejší přinejmenším otráveně obracejí oči v sloup. Ale co my, učitelé? Ještě jsme vám toho tolik chtěli říct! Co s tím?“

Chystám se na nutnou kontrolu k lékaři. Vcházím do nezvykle tiché budovy a napadá mě obdoba s naší školou. Vše funguje podobně jako dřív, jen to divné a skličující poloprázdno. Mířím do čekárny, usedám naproti ordinace a (jak jinak v čekárně) čekám, až se dveře otevřou…

Až se dveře otevřou! … A najednou se mně zdá to psaní docela jednoduché. Žádná velká slova. Jen jsme vám chtěli říct:  
Že je nám líto všech pro vás svědomitě připravených akcí, které se musely odložit.                   
Že už se těšíme, až se vám budeme moci pochlubit např. novým muzikálem, všemi koncerty, tanečními kreacemi a výtvarnými výstavami.
 Že i v nových podmínkách a navzdory ztichlým chodbám a osamělým třídám stále hledáme a vylepšujeme cestu k našim dětem.                                                 
Že i přes únavu způsobenou nynější náročností výuky pociťujeme radost z každého jejich snažení.                                                                                                
Že vnímáme vstřícnost vás, rodičů, a jsme za ni vděčni.

A že netrpělivě ČEKÁME, AŽ SE PRO VÁS DVEŘE NAŠÍ ŠKOLY ZASE OTEVŘOU!

                                                                                                                       Ludmila Tesařová